Petra Neugebauerová

I am ready for love...

4. 06. 2012 9:20:44
Zpívá Lenny Kravitz ve svém songu Heaven Help... Já jsem také připravená na lásku, říkala si Sandra sama pro sebe. Seděla na kameni a dívala se, jak se slunce kloní a pomalu zapadá nad ostrovem Nusapenida. Nebo nejsem? Ale byla jsem. Byla jsem připravená dlouho a on to neviděl. Co je rok v celém životě? Co je rok v dějinách lidstva? Asi nic moc... A co čtyři roky? To už je více, ale pořád to nebylo dost.

V tu dobu se jí v hlavě honilo asi milion otázek. Přestat pracovat? Odstěhovat se ke kamarádce? Anebo si vzít byt na hypotéku? Blbost! Zavázat se na 20 let minimálně. Dnes to tak dělá každý, hm. Každý prchnul z domova a nikdo nebydlí u rodičů, nebo v podnájmu. Jen málo takových znala. Ona bydlela v podnájmu, měla dvouplotýnkový vařič, který vyhazoval elektriku pokaždé, když zapla ještě rychlovarnou konvici k tomu. K vzteku! Chtěla se osamostatnit, ale k čemu je takové osamostatnění, když se stejně cítíte neschopní a nedospělí? Chtěla mu ukázat, že to zvládne, že se o sebe umí postarat, chtěla, aby s ní trávil více času, když bude mít "vlastní" byt. Ale stejně to nebylo k ničemu. Opět volala Klára a lákala jí k sobě do bytu 4 plus jedna, který je úplně nový, se všemi fungujícími spotřebičemi a po rozchodu tam nechtěla být sama. Sandra ale nevěděla. Byl by to dobrý krok? Přestěhovat se ke kamarádce? Není to divné mít ve třiceti spolubydlící? Není to divné bydlet ve třiceti sama v podnájmu?? Sakra, už zase slyší ty řeči. Teta, máma, všichni kolem. Já ve tvých letech už jsem měla děti. No a to já ve tvých letech jsem už ... blablabla. A nikdo se nezeptá, co vlastně chce ona, Sandra. Jestli je šťastná. Málokoho to zajímá. V dnešní době se jen každý potřebuje vykecat ze svých problémů anebo poučovat ty druhé, jak by to měli mít oni. Kláře řekla, že si to ještě rozmyslí. Že je to na ní moc rychle.

Vždycky jí každý vyčítal, že je příliš impulzivní a jedná bez rozmyslu. Takzvaná horká hlava. Ale teď přemýšlela už nějak mo dlouho. Topila se v mělkém rybníčku už pár let a nevěděla, jestli z něj vylézt anebo se ještě chvíli čvachtat. Co by jí ještě muselo potkat, aby se už konečně rozhoupala? Ona sama to netušila, ale věděla, že to "něco" přijde. A že to přijde velmi brzy. Prostě takový vnitřní pocit. V práci byla šťastná, od mala si přála pracovat v příjemném prostředí kavárny s lidmi. A teď jednu vedla. A byla to moc oblíbená kavárna, denně plná. Práce ji moc bavila. Ale práce je jen jedna kostička do celé skládanky. Od poloviny roku se věci nějak pokazily. Většina párů, které jí dávaly naději na to, že pravá láska existuje, se rozkouskovala, rozhádala a za různých nechutných hádek a extempóre se rozešla. Na povrch vyplavala nějaká pikantní nevěra, nebo ten jeden ještě nebyl připravený na vážný vztah, po deseti letech, zajímavé, nebo prostě cokoli. Pomalu ze všech se stali "single" lidé. Toliko Praha. A mimo hlavní město zase žili jen ti vdaní, zasnoubení, s jedním děckem na ruce a s druhým v břiše, řešící jen při kolika stupních můžu jít s miminkem ven a jestli si mám koupit nový kočárek, nebo bude Beďánkovi stačit ten poděděný. Není kam utéct. Svět se rozdělil na dvě poloviny. "Singles" a "manželé s na doživotí přišitým úsměvěm na tváři další dítě očekávající".

A pak to přišlo. Rána jako z děla. Ten, kdo okupoval její mysl, a s kým si malovala budoucnost růžovou jako jemné okvětní lístky čajové růže, přišel s novinou. Je těhotná, je to moje. Sandra mlčela. V telefonu bylo ticho. Bylo jí mdlo. Ale v hlavně znělo: "Cože??? Jak se to k sakru mohlo stát, když už spolu dáááávno nespíte, ty hajzle, ty prevíte, ty .... " Ale neřekla nic. Zavěsila. Na zbytek dne si vzala volno, přijela ddo svého bytečku 1 plus 1, pobalila nejnutnější věci, napsala pár zpráv, kde asi bude a vzala si taxi. "Na letiště, prosím Vás." Čekala na to několik let. Věděla, že se něco takového stane, nechápala, proč zrovna jí, ale stalo se to. Šla rovnou k okénku, věděla, kam to bude. "Dobrý den, Denpasar, první třída. Ano, s přestupem v Dubaji, jo první třída, ano, vím, kolik to stojí, děkuji." Když už skoro na funus, tak s luxusem.

16:00. "Dámy a pánové, hovoří kapitán letadla, dovolte mi, abych Vás přivítal na lince Praha-Dubaj, náš let potrvá zhruba šest hodin..." Už neposlouchala. Při prvním ucítění vzdušného pole pod sedadlem přestala zadržovat slzy.

Je to přesně rok. Co odletěla, spálila mosty. Minulost je smazána, budoucnost čeká. Ready for love? Možná. Za tu dobu se naučila ovládat myšlenky, už nedovolí, aby jí ovlivnily myšlenky staré, zlé, smutné. Rok pryč. Naučila se vážit se něčeho mnohem důležitějšího než lásky k chlapovi, co jí podvedl. Už nepřemýšlela, jestli je dobré mít svůj byt, nebo pronajatý, bydlet sama, s přáteli nebo s rodiči. Měla ráda sebe a všechny kolem. Odpustila mu a pak odpustila i sobě, že dovolila, aby jí někdo takhle ublížil.

"Sandra? Are you ready? We have to go back", krásně se na ní usmál. Přišel za ní až na pláž. V západu slunce byla jeho tvář ještě opálenější. "Yes, I am ready", oplatila mu úsměv, čapla jeho ruku a utíkali zpátky. Zabalit kufry a jede se dál.

Autor: Petra Neugebauerová | karma: 10.01 | přečteno: 863 ×
Poslední články autora