Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše

Krásné a milionkrát opakované klišé. To je jistě první myšlenka, která napadne každého, kdo tuhle větu uslyší. Ale pod povrchem tohoto klišé, když se dostaneme až k jeho jádru a do hloubky, se skrývá neochvějná pravda. Když se na věc podíváme oklikou přes vědecká fakta, dojdeme k zajímavým informacím. Planeta Mars je pojmenována po římském bohu války Martovi. Mars má pevný horninový povrch pokrytý krátery, vysokými sopkami a hlubokými kaňony. Oproti tomu planeta Venuše je pojmenovaná po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch a strukturu.

 Jako bychom mluvili o mužích a ženách. Muži (i planeta Mars) jsou pevní, stabilní, sem tam sopka anebo hluboké kaňony. Krásná metafora. A ženy (a planeta Venuše) jsou zahaleny vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje zcela spatřit jejich strukturu. Jsou tajemnější.

 „Připadá mi, že jsi úplně z jiné planety.“ Řekl mi jednou přítel. A posléze dodal: „Ale právě to se mi na tobě hrozně líbí…“ Dá se říct, že mě to potěšilo a také to potvrdilo moji domněnku. Dlouhým pozorováním zjišťuji, že muži a ženy myslí naprosto opačně. A je to problém při vzájemné komunikaci, veliký problém. My mluvíme o voze, muži o koze. My myslíme na A a muži od nás chtějí slyšet B. Určitě jste to už zažili nespočetněkrát. Jak v této zdánlivě neřešitelné situaci vykouzlit pochopení a kompromis? To by bylo určitě na Nobelovku. 

V kontextu toho jsem si vzpomněla, co mi vyprávěla má známá. Veronika a její partner Petr jsou hodně pracovně vytížení, vídají se sporadicky. Oba dva jeli na delší služební cestu. Verču napadlo, že to vezme po skončení pracovních aktivit přes město, ve kterém je Petr, aby mu dala polibek a viděla ho, Petr zůstával v místě ještě čtyři dny. Petr však z nápadu nadšený nebyl. Řekl, že si bude úplně zbytečně zajíždět, přijela by domů až před půlnocí, což je nebezpečné a celkově že je to absolutní nesmysl. Veronika byla zmatená, chtěla mu přece jen udělat radost, společně se vidět alespoň chvíli. 

Napadlo mě pár možností, proč Petr nechtěl, aby přijela. Některé nebyly, pravda, moc pěkné, ale snažila jsem se jí říct objektivní názor. Jediné slušné, co mi z toho vyšlo, je absolutně rozdílné myšlení muže a ženy. Ženy jsou takové beznadějné romantičky, jednají podle intuice a pocitů, muži myslí úplně v jiné rovině, myslí na bezpečí, klid, hlavně žádné změny, žádné zmatky. Jedou si tak, jak to mají ve své hlavě nalinkované a běda, jak jim to někdo chce bourat. Ženy jsou opačné, chtějí změny, chtějí romantiku, chtějí překvapení, chtějí dělat šílenosti, které chlapům připadají nerozumné. 

Asi jediné řešení, jak z toho kolotoče vztahových nepochopení ven, je empatie. Snažit se pochopit chování toho druhého tak, jak to myslel on. A obdivovat ho právě za to, že je jiný. Že myslí jinak než já. Rozdílnost je přece krásná, uniformita by byla hrozná nuda. Myslím, že je potřeba mít někoho, kdo vás obdivuje právě proto, že jste z té opačné planety.