Když se dva hledají

Když se dva hledají, není to totéž, toť první myšlenka, která mi okamžitě prolétne hlavou. V dnešním uspěchaném, a mnohdy poněkud šíleném, okolním světě, je opravdu problém potkat člověka, který hledá a chce to samé, nad čím denně uvažujeme, o čem před spaním sníme a co se nám honí hlavou, než se ráno div nepřerazíme, když s plněným croissantem v jedné ruce a mobilem v druhé, letíme za ujíždějícím vagónem metra nebo tramvaje. Problém je možné špatné slovo. Každý hledá něco, někoho, kdo ho naplní a koho bude moci svou přítomností a chováním udělat šťastným. Ale někdy je to dokonce i přes všechnu snahu a lásku nemožné.

Láska totiž nestačí. Ještě před pár lety jsem si myslela, že láska překoná všechno, zdolá všechny nástrahy, pasti, pasti a pastičky a že láska hory přenáší. Po několika dobrodružstvích, výbuších soukromé atomovky, vlastních nechápavých výrazech a otevřené puse dokořán, přišlo vystřízlivění. A nebylo zdaleka takové jako na Silvestra 2005, kdy jsem poprvé a naposled vyzkoušela kouzla míchání tvrdého a měkkého alkoholu... ejhle, to jsem odbočila, i když jen nepatrně, bylo to totiž mnohem horší vystřízlivění než probuzení z alkoholového oparu. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Láska je příliš malá čarodějka.

Také se říká, že když jeden nechce, je to mnohem horší než když nemůže. I tohle rčení má své kouzlo a tomuto zatím zdárně věřím a přesvědčuji se o jeho aplikovatelnosti na všechny denní situace. Je to tak, když jeden nechce, tak s ním prostě nehnete, ani párem volů. V tuhle chvíli mám na mysli nechtění v oblasti partnerského soužití. A je jedno, zda ten druhý člověk nechce proto, že je zbabělý, nebo sobec, uzavřený, nebo líný, nebo rozdílný oproti tomu prvnímu anebo jednoduše proto, že teď v tento okamžik se mu zrovna nic nechce. Prostě to neudělá. A život je moc krásný a moc krátký na to, abychom stále čekali, až někdo bude chtít.

Souznění, tak by se to dalo nazvat. To je v dnešní době asi mnohem cennější než láska samotná. Můžete ji milovat až za hrob a stejně Vás ta Andula Procházková chtít nebude. Protože jste malej, línej, nesportovní a neumíte jí pořádně říct, že jí máte rád. To poslední bude asi to hlavní. Anča Vás třeba taky milovala. Ale proč by byla s Pepanem, kterej jí neumí ani vyznat lásku, když se kdesi za rohem objevil Laďa, kterej jí nemusí zrovna snést modrý z nebe, ale večer s ní zajde na procházku, pohladí jí a řekne, že ji má rád... ? Takže asi takhle nějak. Není čas ztrácet čas s někým, s kým člověk nesouzní. Neříkám, že v každém vztahu není potřeba veliká dávka tolerance, ale pokud musíte tolerovat něco, co je pro Vás normálně nepřijatelné, nedělejte to, jen kvůli lásce ne. Láska sama na to totiž nestačí. Důležitější je pocit spokojenosti a souznění. A mimochodem někde jsem četla, že v naší republice je přibližně 300.000 mužů kolem třicítky, co jsou nezadaní, podobný počet bude určitě i žen. Takže vstříc poznávání a potkávání a především souznění.